El Camino Francés, Svatojakubská cesta podruhé.
7. září 2014 jsem se vydal, abych znova prošel touto zázračnou cestou. Tentokrát jsem ale nevyrazil sám, doprovázel jsem totiž Evu, milou kamarádku, kterou jsem poznal před několika lety. Tak jako při první cestě i teď jsem začal pouť ze Saint Jean Pied de Port, francouzského městečka na úpatí Pyrenejí a dokončil ji až u Atlantiku, kde jsem však strávil delší dobu zastávaje funkci hospitalera v albergu Delfín v Muxíi. Na stránkách tohoto deníku se můžeš dočíst, jak jsem jednotlivé dny pouti prožíval tentokrát.
Pondělí, 6.10.2014., 29. den: Burres - Santiago de Compostela, 37,1 km, 3 geokešky - Muxía (autobusem)
Poslední den dlouhé pouti do Santiaga, jeden z nejtěžších dnů za celou cestu. Z tohoto dne mám málo fotografií, o to více co napsat. Důvod zakrátko vyjde najevo. Ze super dobrého albergu v Burres jsme se vraceli na trasu Camina ještě za tmy. Nebylo sice vidět, nakolik je obloha zatažena, přesto visela ve vzduchu hrozba, že nám tento den bez deště neprojde. Nešli jsme ani hodinu, když začalo poprchávat a když se rozednilo, bylo nám jasné, že nejde o přeháňku. Po čtyřech týdnech nás poprvé dostihlo permanentně špatné počasí. V Burres jsme nesnídali, ve vesničce Salceda jsme tedy sedli do baru na kávu a protože jsem se včera při večeři podělil s Ad-em o poslední kousek chleba, objednal jsem si vyjímečně i jeden croissant. Měli jsme za sebou už víc než 4 km a do O Pedrouzo, místa, odkud jsem vloni vycházel na poslední etapu přesto zbývalo ještě asi 8 km.
Levé předloktí mě bolelo a od včerejšího vosího bodnutí bylo stále nateklé. Fenistil gél, který jsem dostal od Attily moc nepomohl, ale kdoví, jak by to vypadalo, kdybych si předloktí nemazal. Naštěstí se ale bylo čím dál tím jistější, že nenastanou žádné komplikace. Ještě včera jsem dal zprávu o bodnutí na Facebook, a protože se ozvalo více úzkostlivých hlasů, ráno jsem si dovolil kanadský žertík. Napsal jsem, že mi ještě večer amputovali od ramene celou ruku a už je tedy vše v naprostém pořádku. Nebyl to zrovna nejšťastnější nápad, totiž asi tak v půli cesty mezi Salcedou a Santa Irene, "uprostřed ničeho" mi znenadání začal vyzvánět mobil. Prokřehlými a mokrými rukami ho opatrně doluji z nepromokavé kapsy - to mi volá Andrea. A sakra, co asi chce, za celou dobu, co jsem pryč z domova mi nezavolala. - "OKAMŽITĚ zajdi do lékárny, copak si nepamatuješ, jak jsi pochodil na Borneu? (Tam mě v džungli taky jedna štípla ale ne do ruky nýbrž do tváře, a ne vosa, nýbrž sršeň.) Chudinka nemohla samozřejmě vědět, kde se právě nacházím. Představě, jak tady, uprostřed lesa, kilometry od jakékoliv vesnice hledám lékárnu jsem se musel upřímně zasmát :-))) .
Před O Pedrouzo jsem počkal na Ad-a. Věděl jsem, že má hrozný hlad a měl jsem proto obavy aby nezahnul do města, ale pokračoval přes hlavní silnici do lesa. "Ade vydrž, za několik minut budeme v Amenalu. Tam je příjemný bar, kde si můžeme odpočinout, něco vypít a najíst se" - povzbuzoval jsem ho. "Za kolik minut?" - ptal se úzkostlivě. "Za 10, max. za 15" - říkám. Bohužel jsem si to pamatoval špatně, šli jsme v dešti a ve větru ještě téměř hodinu, než jsme tam dorazili. Sedli jsme si venku pod velkými slunečníky :-)), protože uvnitř bylo velmi dusno. Bylo mi zima, objednal jsem si kávu a vyjímečně i jednu Kolu, tu kvůli kaloriím. Oba jsme mlčeli. Nevím, na co myslel Ad, já jsem se snažil nemyslet na to, že vloni jsem tu snídal krátce po šesté. A teď, přestože jsme ušli už 16 km, ještě více než polovinu cesty máme před sebou.
Za Amenalem vede cesta nahoru na bezejmennou výšinu, za kterou se nachází letiště Santiaga. Na tomto úseku se již nenacházejí milníky, které po pětistech metrech odpočítávali zbývající vzdálenost do Santiaga. Od té doby, co postavili letiště však skutečná vzdálenost, zbývající ke katedrále podstatně vzrostla. Letiště je totiž přesně napříč a uprostřed původní cesty a je ho tedy třeba obejít. Cesta před letištěm zahýbá na sever. V místech, kde se opět stáčí do protisměru tentokrát snadno nacházím kešku přichycenou magnetem na zadní stranu dopravní tabule. Není divu, souřadnice sice nejsou přesné, zato nápověda, kterou jsem vloni s sebou neměl, ta ano.
Zanedlouho poté přece jen dojdu ještě k jednomu, úplně poslednímu milníku. Ten je ovšem zcela jiný než ty nízké patníky, které nás doprovázely po Galicii. Puerta de Santiago (brána Santiaga) je téměř dva metry vysoký kámen, na jehož čelní straně je vytesána mušle Svatého Jakuba spolu s příslušenstvím poutníků (hole a nádobkou pro vodu). V poutníkovi toto místo, vzdálené od katedrály ještě dobrých 12 km vyvolává milnou iluzi, že zanedlouho jeho pouť skončí. Marně jsem určitou dobu čekal, aby mne někdo vyfotil a tak jsem aspoň zhotovil několik selfie. Nakonec přec jen přišel jeden pár a tak jsme se navzájem vyfotili. Ba, i Ad se dostavil, tak jsem zvěčnil i jeho. V těchto místech byl Ad už viditelně unavenější než já. Nešli jsme spolu proto příliš dlouho ani potom. Jelikož jsme měli plán na celý den dohodnutý, věděl jsem, že se na konci určitě sejdeme.
Počasí se mezitím dále zhoršovalo, vítr zesílil a kvůli mlze klesla i viditelnost. Osamocený a tiše trpějící jsem prošel Lavacollu a Villamayor. Poté se cesta začala zvedat. Z toho se člověk většinou neraduje, ale tady jsem si myslel jsem si, že už zanedlouho dojdu na Monte de Gozo, Horu Radosti, která je už téměř u Santiaga. Byla to ale teprve vesnice San Marcos. Odtamtud to byl na Monte do Gozo ještě notný kus cesty. Ta už se mi však nezdála být nijak obtížná. V tom psím počasí jsem pod kapucí sotva jen otočil hlavu doleva, abych aspoň pohledem obsáhl místo, kde jsem vloni svůj příchod oslavoval s rozpjatýma a k nebi zdviženými rukama. Ať jsem měl teď náladu jakkoliv špatnou, věděl jsem, že teď nemohu polevit. Minulo už poledne a ještě předtím, než v 16:15 nasednu na autobus do Muxíe, musím zařídit dvě věci. Jednak musím v Santiagu nejprve vyhledat alberg Accuario, kde jsem vloni strávil dohromady 5 nocí, abych si zajistil nocleh na 19. října, kdy se sem na den vrátím z Muxíe. U recepce mě přivítala Arantxa, ale nepamatovala si mne, což mne trochu rozladilo. Nebyl ale čas nad tím rozjímat, spěchal jsem dál ke katedrále, respektivě k poutnickému úřadu, abych si tam vyzvedl Compostelu, diplom prokazující, že jsem pouť absolvoval. Branou vedoucí do zahrady úřadu jsem prošel jen tak. Právě v ní byl totiž konec fronty, která se kupředu pohybovala jen velmi pomalu. Během první půlhodiny jsem postoupil jen asi o tři metry. Ruksak jsem si sice sundal ale nebylo ho kam položit. Všude bulo mokro, zem byla zablácená a tak jsem s ním v předklonu balancoval na špičce boty. Záda mě bolela. Předem mnou jakási mladá brejlatá a přechytřelá holka v přiléhavém sportovním dresu sebou neustále šila a přitom "rozdávala rozum" svým okolostojícím známým. Bez přestání v jednom kuse mlela a hrozně mi šla na nervy. Nemohl jsem to beze slova vydržet, otočil se a dvěma sympatrickým ženám, stojícími za mnou a prsty napodoboval breptání té rozumbrady. Ženy se zasmály, trochu jsme si popovídali a tak zase uteklo několik minut a fronta trochu postoupila.
Předklon se ale stával čím dál tím víc únavnější a proto jsem šel dopředu zeptat se člověka, který poutníky po jednom pouštěl do kanceláře, zdali bych si nemohl položit ruksak tamhle stranou u automatu na nápoje, kde je sucho. Bez ruksaku to pak už bylo snadné vyčkat těch zbývajících deset minut, než se konečně dostala řada na mne. Jak jsem občas pokukoval dozadu vidím, že i Ad dorazil. Stojí ale teprve blízko brány, tedy dále, než já před dobrou půlhodinkou. Šel jsem k němu, abych se ho zeptal, potřebuje-li něco. Poprosil mne, abych mu přinesl Colu z automatu. Vyhověl jsem mu, načež se takového servisu začali dožadovat i jiní lidé ve frontě. Na to jsem už ale čas neměl, neboť jsem byl právě na řadě. V úřadě jsem se dlouho nezdržel, na dotazníku označil, že jsem cestu podnikl ze "spirituálního popudu" a tak obdržel pěkně zdobený diplom sepsaný v latině. Zakoupil jsem k němu ochrannou trubici, která letos stála 2 eura, tedy dvakrát tolik jako vloni. Vyšel jsem ven pro ruksak. Naproti automatu vedly podél zdi schody bez madel nahoru na otevřené podium, kde se pohybovalo několik lidí. Ženy byly po většině v modrých uniformních tričkách a tady patrně šlo o nějakou organizaci. Zvědavě jsem stoupal nahoru a přitom myslel na to, že bych se tu mohl trochu ohřát, počkat na Ada a pak teprve spolu s ním spěchat na autobusové nádraží.
Ještě jsem však ale ani nedosáhl posledního stupínku schodů, když mi zastoupil cestu menší muž s kulatým obličejem. "What do you want here?" - ptá se značně oficiálním tónem. V takovýchto případech většinou reaguji přitrouble a vzdávám to. Teď ale, navzdor únavě -anebo právě proto- jsem si i pro sebe překvapivě věděl rady a s milým úsměvem plným zvědavosti odpovím na jeho otázku otázkou: "What can I want here?" Chlápka to na chvíli překvapilo, ale z míry se vynést nenechal. Padla další otázka: "Are you Dutch?" - "No" - povídám. "Then. ... NOTHING!" - nato on. Ale v té chvíli mě popadnou emoce, napolo se otočím a ukazujíce na dav poutníků, stojících dole mu říkám: "A víte co, já sice Nizozemec nejsem, ale tamhle dole v řadě stojí můj kamarád, Adrian Paap. On je váš a až se dostane na řadu, tak sem přijde. Tak mi dovolte, abych tu na něj počkal." - Na tohle už ten chlap okamžitě zareagovat nestačil. Do našeho rozhovoru se totiž vmísila jedna z žen v modrém tričku a holandsky mu něco věcně řekla. Podle mého to mohlo být něco ve smyslu "nebuď už takovej mizera, pusť ho nahoru". Myslím si to proto, že se výraz v tváři toho člověka náhle proměnil v nadnesený úsměv a bez jakéhokoliv přechodu se mě zeptal, zdali bych si dal kávu nebo čaj? Moment jsem přemítal, že mu odpovím "ano, obojí, a v tomto pořadí", ale pak jsem si to rozmyslel. Řekl jsem si o kávu, tu však se všemi světskými dobrotami, neboli s cukrem i mlékem. Sedl jsem si naproti ostatních ke dlouhému stolu a začal s nimi konverzovat. Ukázalo se jedná o zdejší sekci nizozemské společnosti Svatého Jakuba, to oni disponují tím biznisem papírových trubek za 2 eura. Ne nadarmo se tvrdí o Nizozemcích, že to jsou Skotové Evropy. :-)
Kuchyňský kout pozůstával prakticky z jediné skříně. Chlápek, který mě ještě před chvílí nechtěl pustit nahoru mi vlastnoručně umyl hrnek a připravil kávu. Když pak vyšlo najevo, že jsou z Eindhovenu, kde jsem před mnoha lety byl a vyprávěl jsem jim, jaký dojem na mne udělalo tamější Evoluon, technické muzeum firmy Philips, nálada se změnila úplně. Poté jsem se již nezdráhal říci si i o čaj. :-) Během jeho přípravy, podíval jsem se na hodinky a zjistil, že tu už bohužel dlouho být nemohu, chci-li stihout autobus. Ad ještě stále stál v řadě, ač už mnohem blíže ke vstupu do úřadu, ale podle mého odhadu mu určitě chybělo ještě aspoň 10 minut. Vypil jsem čaj, poděkoval, rozloučil se a sešel dolů ke kamarádovi. "Ade", povídám mu, "autobusová stanice je odtud na 2,5 km" (rychle jsem mu vysvětlil, jak ce tam dostane). "Pokud se ti podaří odtud odejít nejpozději v 16:15, tak máš naději ho stihnout. Já ho ale stihnout musím, mě Muxíe už čeká a zanedlouho tam budu i pracovat."
Vyšel jsou branou kanceláře a přepnul na vyšší obrátky. Nebylo pochyb, že na stanici dorazím včas, ale potřeboval jsem ještě zakoupit jízdenku. Pamatoval jsem si, že pokladna, kde jsem si ji vloni kupoval před výletem do Viga je v prvním patře na druhé straně budovy, poněkud vzdálená od nástupišť. Když jsem tak došel, vyšlo najevo, že na autobus do Muxíe se jízdenky kupují u šoféra autobusu. Díky tomu stihl autobus i Ad, který dorazil 3 minuty před odjezdem. Autobus byl poloprázdný, kromě několika místních občanů, kteří pak v Negreiře vystoupili, byli na něm jen maďarští poutníci. S Adem jsem se podělil o zbytek čokolády a sušenek. Zbyl mi už jen ten malý kousek klobásy, se kterým jsem se hodlal přežít zbytek tohoto perného dne. V autobuse jsem se pohodlně opřel a vyfotil. Když jsem pak později srovnal tuto fotku s tou, která byla zhotovena o pouhých 6 hodin předtím u milníku Santiaga, sotva by člověk uvěřil, že obě zobrazují jednu a tutéž osobu. Vědomím, že pouť skončila, že je konec časně ranním vstáváním, hodinám pochodování ve tmě s těžkým ruksakem na zádech, se má tvář vyjasnila k nepoznání.
V Negreiře jsme dlouho postávali, čekali na přestupující z autobusu tudy projízdějícího jinou trasou. Přesto jsem ale už kolem půl sedmé dorazili do Muxíe. Rózsa, dobrá známá mnohých z nás, hospitalerka maďarského albergu Delfín už nám šla na promenádě naproti. Odpoutal jsem se od ostatních a pln dojetí ji obejmul. V Budapešti jsme se předtím už několikrát setkali a už i tam mi byla velmi sympatická. Doputoval jsem na známé místo. Vloni jsem tu strávil tři noci a velmi jsem si oblíbil toto tiché ale mnohobarevné městečko. Rozkládá se na úpatí poloostrova, jehož střed zdobí vysoký skalnatý vrch, za nímž se pak rozprostírá nekonečný oceán a slovy nepopsatelné pobřeží.
Tento večer byl alberg plně obsazený. Ze 17 poutníků bylo 14 Maďarů, kromě nich jen dvě Češky a Ad byli jiné národnosti. Není divu, že se Ad zakrátko a právem cítil vyloučený. A tento stav se jen zhoršil, když vyšlo najevo, že tím zbytkem klobásy, kterým jsem přispěl ke společné večeři jsem získal i právo se jí zúčastnit. Ad se mne ptal, co bude s ním. Cítil jsem se trapně, když jsem mu vysvětlil, co se tu chystá a řekl, že bude nejlepší, když se rozhlédne po nějaké restauraci, jak ostatně po celou cestu činil, jelikož si sebou žádné potraviny nenesl. Viditelně se urazil, odešel a když se pak vrátil, prohlásil, že zítra odejde, protože tu nemá co hledat. Marně jsem se ho snažil přemluvit, aby se aspoň zúčastnil večerního obřadu Queimada (viz. později). Odešel spát a ráno se rozloučil velmi věcně. Bolelo mě to, měl jsem výčitky svědomí, na druhou stranu jsem ho považoval za trochu nevděčného. Pravdou je, že jsem ho večer zanedbal, na to ale nemyslel, co by býval jedl v Burres a cestou v autobuse, kde jsem se s ním podělil o poslední.